"Promo" snímky

Pár slov o kapele

Ač sestava Much není nijak zvlášť hvězdná (i když…), přesto kapela, ano, teď už se jí tak snad dá říkat, prošla krušnými začátky a takřka kuriózním vývojem. A nyní se již v kompletní sestavě snaží dát svému snažení smysl.

Prvním zajímavým faktem je, a doufáme, že to nijak nesníží vaše mínění o nás, že ani jediný člen ještě tak před čtyřmi roky nedržel svůj nástroj nikdy v životě v ruce. Tehdy si Stan, tedy vlastně já, pořídil svou první elektrickou kytaru. Bylo to za pár šupů, impulzivní rozhodnutí, netušil jsem, jestli se na ni kdy naučím a jestli mě to vlastně vůbec bude bavit. Dneska už vím, že jsem nemohl udělat líp. Sice jsem tenkrát nezahrál ani ty „Buráky“, ale rozhodně mě to bavilo.

S Dundeem jsem byl snad odjakživa kámoš, tak je jasné, že u mě uviděl i kytaru. Pochopitelně si na ni chtěl ze zvědavosti zahrát. Dneska můžeme považovat za zázrak, že člověk, který tenkrát nevěděl, na kterou stranu kytara patří, zda krkem doleva, či doprava, strunami dozadu, či dopředu , dokáže hrát, jak hraje. Nakonec v něm uzrálo rozhodnutí, že se chce na kytaru taky naučit, a tak si prvně zaplatil lekce na španělku. Jak mu tohle „kotlíkářské“ hraní doopravdy pomohlo, se dnes můžeme jenom hádat, každopádně potom přešel na elektrickou kytaru, a tak už jsme byli dva.

Vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici poloprázdnou, tenhle fakt zdůrazňuji, garáž Dundeeho dědy, oba rámusící decibeloví maniaci se jednotně rozhodli, že si zkusí zahrát spolu. Jak to vypadá, když dva „umělci“, co neumí skoro nic, přitom jeden to umí víc než ten druhý, zkouší zahrát prostě něco, se dá asi jen těžko popsat. Něco mezi nadšením a zároveň naprostou bezradností…prostě legrace. Nicméně ta garáž se pro náš příští život stala naším útočištěm.

Postupně to začínalo nějak vypadat, ale hudbou bych to zatím určitě nenazval. Ostatní, co slyšeli o našich pokusech a pádech, si nás chtěli jít taky poslechnout, takže kdo mohl dorazit jiný než Jiří. (Pro ty, kteří ho neznají, je to ten nejrozjařenější fanoušek na fotografiích z koncertů.)A jak už to tak bývá, protože Jiří se pořád k něčemu přemlouvá, přemlouvali jsme ho tedy i teď. A to k tomu, aby nám zkusil zabubnovat. Abych to vysvětlil. Onu poloprázdnou garáž si představte jako místnost s rozvrzanými vraty a starým harampádím, co se už Dundeemu domů nikam nevešlo. Naše stupidně trhlé…nebo spíš trhle stupidní…no prostě úžasné nápady jsou proslulé, takže sehnat bubny nebyl nejmenší problém. Ono totiž když máte sáně, pneumatiku, plechovky od barvy, resp. ještě s barvou, plechovky od ředidel, šroubovák a větev, tak se dělají bubny poměrně snadno. Bylo to sice jen ze srandy, paradoxně však již tenkrát vznikly první nahrávky. (To se rozumí, že kapela s bubny vyrobenými ze saní nemá kvalitní nahrávací studio, proto malý digitální foťáček posloužil více než královsky.) No a podobným způsobem přibyl i další kamarád Libor – toho jsme prvně donutili zpívat (ze začátku jenom tak, bez mikrofonu, později s rozpadacím mikrofonem, který doma vyhrabal Dundee), potom to také zkoušel s dětskými minivarhanami a občas donesl i kytaru, kterou vykopal ještě po tátovi. Garáž se stala neskutečným doupětem. V zimě nám všem mrzly prsty, křepčili jsme mezi starými ledničkami, zahradním plastovým nábytkem a kovovými žebříky, ale mohli jsme hrát a to bylo důležité. Za kuriozitu můžeme považovat, že několik skladeb, které vznikly již tehdy, hrajeme dodnes (samozřejmě s určitými úpravami). To už jsme totiž jakž takž dovedli hrát. Je jasné, že to ale bylo takové živoření, navíc Jiří i Libor nebyli zdaleka takoví nadšenci jako my, zkusili to s námi párkrát, ale jinak jsme na to byli pořád dva.

Koketovali jsme taky s elektronickými bubny z počítače a dalšími nouzovými prostředky, samozřejmě nedostačujícími, ale pro nás tou dobou spásnými. My jsme se sice postupně lepšili v ovládání „třešňového dřeva“, ale zbytek kapely jsme pořád neměli, a tak jsme zoufale sháněli, kde se dalo. Inzerát v hudebninách byl vyvrcholením našich snah. Poměrně dlouho potom, kdy už jsme skoro ani nedoufali, že tam inzerát ještě visí, se nám ozvala jedna zpěvačka. V sms psala, že má za sebou 10 let pódiové praxe, tak jsme si s ní trochu v rozpacích dali sraz. Nevěděli jsme, co máme očekávat, ale zpěvačku, která přišla, bychom si nedovedli představit snad ani v nejšílenějších představách. Nehodlám tady na někoho házet špínu, každopádně naděje na to, že budeme mít zpěváka, byly tytam, takže to zase bylo na našich nekvalifikovaných hlasivkách.

Tou dobou jsme už ale začínali domlouvat nepravidelné zkoušky s naší současnou bubenicí. Dostala se k nám vlastně náhodou díky našemu neoficiálnímu manažerovi a grafikovi wovsimu, který s ní chodil (a chodí dodnes :). Na bubny hrála teprve chvilku, nicméně my jsme po ní chňapli všemi deseti, nebo vlastně dvaceti, protože dneska sehnat bubeníka víceméně nelze.

Tady už se pomaličku začíná prolínat historie se současností. Za zmínku stojí další dvě reakce na náš zpráchnivělý inzerát v jihlavských hudebninách. Jednou se ozval zpěvák rozpadlého Žufanu, ten se nám ale nezamlouval, kladl si příliš mnoho podmínek a prostě to nedopadlo. Druhou reakcí byl basák Emil, postavička bezesporu zajímavá, která se nám ale po první domluvě už neozvala, ač se dušovala, že tak na sto procent učiní. To už jsme však absolvovali několik prvotních koncertů. Stálo nás to hodně úsilí a domlouvání, abychom si zahráli, protože pro začínající kapely je Jihlava, co se klubového hraní týká, víceméně nedobytnou pevností. Ten úplně první v jihlavském hudebním klubu Trane nám dohodil právě zmíněný manažer, za což mu patří velký dík. Koncert to byl prostě první, nedaly se čekat zázraky, dal nám ale ten důležitý impuls v načaté práci pokračovat.

Výrazný dopad na celé dění ale měla až menší rošáda v rozdělení rolí v kapele. Za prvé Dundee ustoupil svým veřejným kytarovým ambicím pro dobro celé bandy a koupil si baskytaru, za druhé jsme přemluvili posledního do party, aby s námi zkusil trápit uši posluchačů a zpívat. Tak se do kapely Mouchy přidal ještě Bouchy a vznikla současná sestava. Už jsme tak odehráli několik málo koncertů. Ke zlatým deskám máme sice ještě daleko, ale už to snad všechno začíná nějak vypadat a kdoví, třeba i ty desky budou. Šílených a ještě šílenějších nápadů je stále dost, nuže hleďme vstříc růžové budoucnosti našeho mušího lopocení.

Teď už nezbývá než popřát váženým posluchačům příjemný poslech a odkázat je do našich archiválií v podobě nahrávek, fotografií a některých sporých koncertních nahrávek. Bzzzzzzzzzzzzz......

Výkřiky